František Bílek si postavil ateliérovou vilu v Praze na Hradčanech v letech 1910 a 1911 podle vlastních plánů a návrhů. Bílek byl především sochařem a grafikem, ale jeho náboženský přístup k umění ho postupně nasměroval k potřebě vytvářet komplexní prostředí, v němž by jeho díla nacházela mnohovrstevnaté funkce a role a naplňovala tak Bílkovu vizi spiritualizace lidského života. Jeho architektura byla motivována především myšlenkově.
Pražská vila měla podle Bílka vyjadřovat "život jako pole plné zralých klasů, které každý den živí naše bratry. Mnoho klasů je svázáno do snopů - sloupů. Některé sloupy zůstávají nedokončené, neboť nic nepodporují". Členitý půdorys lze číst jako stopu kosy sklízející obilí, nápadný tvar sloupů má připomínat staroegyptskou chrámovou architekturu. Cihly v barvě ecru a hrubě opracovaný kámen přibližují architekturu přírodě a lidské práci. Nepravidelně členěnému interiéru dominuje vysoký ateliér jako přirozené pracovní a duchovní centrum stavby.
Bílkova vila je od roku 1963 v majetku Galerie hlavního města Prahy. Stálá expozice, která zde byla nedávno otevřena, představuje Bílkova díla z vrcholné etapy jeho uměleckého vývoje spolu s původním vybavením interiéru.
